Počet zobrazení stránky

pátek 13. října 2017

Když se život zastaví

Martina byla odmalička taková normální, ne moc průbojná holka.  Ve škole měla pár kamarádek,  ale vybírala si ty klidnější,  co nebyly příliš středem pozornosti.  Po škole se nejraději toulala venku sama,  nebo si doma četla.  Občas zašla s kamarádkami do kina nebo si zaplavat.  Kolektivu se tedy nijak extrémně nevyhýbala,  ale také jej nijak zvlášť nevyhledávala.

Když dospívala,  často ji tak kolísala nálada,  že se někdy sama v sobě nevyznala. Měla období,  kdy o víkendu chodila s partou přátel do klubu si zatancovat,  něco popít, popovídat si,  zasmát se.
A z toho na ni ze dne na den padl smutek,  na několik dní se vždy stáhla do ústraní.

Tak to pokračovalo  i po nástupu do zaměstnání.  V kolektivu žen se často musela přemáhat,  aby se vůbec zapojila do hovoru .  Pokud měla dny  kdy to nešlo,  byla pro kolegyně  "nějaká divná."
Špatně snášela intriky,  pomluvy  a v neposlední řadě i  komandování nadřízeného,  který neodměňoval  podle poctivě  odvedené práce,  ale spíš podle sympatií .

Ale život není spravedlivý ani lehký,  přidaly se nějaké osobní vážné problémy,  plíživě i zdravotní a Martina  na sobě začala cítit  trvalou nervozitu,  občas se neudržela a vyjela po zákaznících,  což bylo zlé,   protože zákazník "má vždycky pravdu".

Zkrátka…jednoho dne jí to všechno přerostlo přes hlavu a při jednom obzvlášť ostrém konfliktu se zákaznicí ,  se sesypala.  Totálně.

Druhý den se probudila s pocitem a rozhodnutím,  že nikam nejde,  při  představě lidí  se jí udělalo  fyzicky i psychicky  zle.  Najednou  jí bylo  jedno co bude dál,  věděla jen,  že chce zůstat ležet,  na nic nemyslet a jen spát…spát a  třeba se už ani neprobudit.

Uzavřela se doma.  V práci samozřejmě dostala vyhazov.  Děsil ji sebemenší hluk, zazvonění zvonku u dveří,  odmítala  jít otevřít  i  pošťačce.
Rostl v ní strach… strach  z lidí,  ztratila  úplně schopnost  komunikovat.  
Nebyla schopná zvednout telefon,  zajít nakoupit,  jen seděla nebo spala,  měla záchvaty nekontrolovatelného pláče.  Byla vyčerpaná.

Její rodina se snažila ji pomoct,  ale nebylo to v jejich silách.  Z Martiny se stával malý a vyděšený uzlíček nervů.
Po  třech měsících takového živoření,  ji nakonec rodina přemluvila  a vzali ji k lékaři.
Diagnóza : sociální fobie.

Léčba byla dlouhá,  pozvolná, stálo to hodně  sil  Martinu i  její rodinu.  Kdo něco takového nezažil,  těžko si umí asi představit,  jak  zle může takovému člověku být ,  když se znovu "učí"  žít mezi lidmi.  Třeba absolvovat cestu tramvají,  opět vejít do supermarketu plného lidí atd.
Když se děsí při každém zazvonění telefonu,  domovního zvonku,  když tiše stojí v předsíni a čeká,  až  člověka  na druhé straně dveří  přestane bavit zvonit  a klepat na dveře.

Trvalo to několik let,  ale nakonec se podařilo  Martinu zbavit  strachu  z lidí a znovu zapojit do života.  Nikdy nebude asi na sebe strhávat  ve společnosti  pozornost,  ale už opět aspoň  žije podle svých představ  a  pro svou rodinu...

2 komentáře:

  1. Všemu, co je zde psáno rozumím a chápu.
    Kdo skutečně nezažil, nepochopí.
    Mnohokrát jsem se potkala s negativní odpovědí společnosti, netolerancí a minimálním respektem.
    Neexistuje větší bolest než když duše strádá.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdo to nezažil, nebo se s tím nesetkal v rodině, většinou opravdu nepochopí. Lidé mají sklon psychické strádání podcenit.

      Vymazat