Počet zobrazení stránky

neděle 1. října 2017

Klárka



Moje spolužačka na základce,  Klárka,  byla docela hezká, tmavovlasá, hnědooká dívka. Přesto v naší třídě tak nějak "nevynikala" ,  nepatřila mezi třídní  hvězdy . Spíš naopak.

Tichá, o přestávkách vždy sama někde v koutku.  Nezapadala , neohromovala.  Spíš se občas  stávala terčem posměchu  některých dívek i kluků.  Neměla zrovna nejlepší oblečení, navíc bývalo často zvláštně cítit,   v tělocvičně doslova   trpěla.   V povinném cvičebním úboru se hrbila,  styděla se za svojí hubenou postavu a plochý hrudník.

Děti dokáží být k sobě neuvěřitelně kruté.  Občas do ní někdo strčil,  třídní  kráska se svým houfem   fanynek  se ráda  bavila na její účet.  
Ironické poznámky,  tahání za vlasy a vysypaná školní taška bylo ještě to nejmenší.

Jednou ji učitelka přesadila  ke mně do lavice.   Začala jsem si Klárky víc všímat,  byla chytrá,  učení ji šlo dobře.   Snažila jsem se přijít na to,  co vlastně cítí,  postupně jsme navazovaly přátelský vztah. 
Den za dnem mně  v útržcích vyprávěla o své rodině. 
Maminka trpěla  sociální fobií  a nevycházela téměř z domu.  Rodinu živil jen otec.  Klárka měla ještě starší sestru.
Po nějakém čase jsme se navzájem střídavě doprovázely  ze školy domů,  abychom si mohly spolu víc popovídat.

Když mě jednou pozvala dál,  nebránila jsem se tomu.  Malý, zatuchlý byt, okna zatemněná,  aby maminku nebolela hlava,  trpěla i světlem,  které vnikalo do bytu. 
Poznala jsem Klářinu sestru,  která už se nemohla dočkat  až bude moci z tohoto prostředí odejít. 
Otec byl pracovitý,  hodný člověk,  který manželčinu nemoc trpělivě snášel.
Začala jsem Klárku navštěvovat častěji,   hrávaly jsme si na dvorku,  často jsme si povídali s jejím otcem,  který měl své dcerky moc rád.

Ve  třídě jsem Klárku vzala pod svá  "ochranná křídla".  Ačkoliv jsem také nebyla zrovna na  dívčí dýchánky  o přestávce   a probírání módních hadříků,  s kluky jsem si docela rozuměla a  dokázala jsem si nenechat nic líbit.
Všechno jednou končí,  i škola.   Rozešli  jsme se každý svou cestou.  I Klárka se mně nějak ztratila z dosahu.

Po několika letech,  kdy už jsem měla úplně jiné starosti  a radosti ,  jsem ve městě,  v davu proudícím proti mně,   zahlédla nádhernou,  sebevědomě  kráčející mladou ženu.  Muži se za ní otáčeli a i  já jsem si prohlížela hezky  oblečenou,  tak zvláštně zářící dívku,   její skvělou postavu v padnoucích šatech a  obdivně  jsem vzdychla nad jejími dlouhými,  vlnitými vlasy.

Pak mně to došlo …vždyť já ji znám !

Otočila jsem se a vydala za ní do obchodu,  do kterého vešla.  Ano, Klárka !

Radost se shledání byla obrovská.   Zašly jsme na kávu a  já s úžasem pozorovala tu sebevědomou,  kdysi introvertní dívku,  která mně  vesele vykládala o svém studiu,  práci.
A hlavně příteli.  Příteli,   který ji ukázal  jak žít. 
Který ji ukázal,  že každý  je svým způsobem originál  a  že má žít sama za sebe,  nenechat se okolím deptat a manipulovat.

Ne  každý dokáže změnit  svoji osobnost,  někdo je  introvert celý život,  okolí by to mělo respektovat.  Někdo je rád středem pozornosti,  jiný ne.  Respektujme se ale navzájem.

2 komentáře: