Počet zobrazení stránky

pondělí 18. prosince 2017

Nikdy není pozdě

Alžběta seděla s ostatními v malé klubovně a sledovala vánoční pořady v televizi.
Štědrovečerní večeře byla moc dobrá,  ale stejně to nikdy nebude takové,  jako to bývalo doma.

Ošetřovatelky v domově důchodců jsou hodné,  snaží se pro staroušky udělat maximum, ale některé věci prostě nahradit nejdou.
Alžběta je téměř sama,  manžel už nežije a syn se z USA dostane za ní podívat jen zřídka.

Pomalu se zvedla a šla do svého pokoje.  Zapálila si svíčku na nočním stolku a vzpomínala. Vyrušilo ji zaklepání na dveře a dovnitř vešel František.
Byl to vdovec a ona s ním trávila poslední dobou hodně času.

Procházky v parku,  chvilky u karet a dobrého kafíčka,  často si také vzájemně vyprávěli zážitky z mládí. Vlastně si začínali být docela blízcí.  František se usmíval,  jednu ruku za zády.

"Bětko, něco Ti nesu".  Alžběta se na něj s očekáváním podívala a on ji trochu nesměle podal  kytičku jmelí.

Chvíli jen tak stáli a pak oba zvedli oči  k  lustru u stropu.  Víc nebylo třeba.  František jmelí  připevnil a něžně  pod ním  Bětku políbil.
V tu chvíli si porozuměli bez zbytečných slov…na lásku přece není nikdy pozdě.

Žádné komentáře:

Okomentovat